Horalík atelier

Článek o modulovém domě v časopise Dům a zahrada

Modulových domů už známe spousty. I na našem trhu už je jich v nabídce hned několik. Tenhle od architektů Tomáše Horalíka a Libora Kaplana ale vybíráme kvůli netradičnímu pojetí v jakémsi futuristickém stylu.

Zadání vycházelo zestudentské soutěže, kdy právě firma na výstavbu modulárních domů chtěla inspirovat budoucí architekty a nechat je nahlédnout do světa nádhery modularity ve stavebnictví.

Zadáním bylo navrhnout jakoukoli stavbu s použitím modulů. Autoři si pro návrh vybrali rodinný dům, který je typologicky pro modulární výstavbu vhodný.

Základní problém – banalita

Jenže problém modularity je fádnost a banalita. Představa krabice spojené s krabicí není tak úplně lákavá. Je to řád, je to jasné zadání, ale také formálnost a přísná účelnost.

A tak bylo zapotřebí dát návrhu něco, co by se základním modulem o půdorysu 3×3 metry pořádně zacvičilo. Co by ho rozhýbalo a dodalo by mu tu správnou energii a efekt.

A tak vnikly různé moduly, které mají jedno společné – jde o ocelovou konstrukci s fasádními sendvičovými panely a finální betonovou stěrkou z exteriéru. Už ta stěrka odlišuje tento koncept od ostatních, kteří ve velkém využívají ocel nebo dřevo.

To hlavní je ale v tvarech prosklení. Fasádní modul 3×3 metry je totiž buď plný, napůl prosklený nebo celoprosklený. Díky tomu architekti respektovali řád modulové stavby, ale vhodnou kombinací dosáhli dynamických kompozic.

Diagonální prvek na fasádě například odráží polohu schodiště. Prosklená část je doplněna plnými plochami nebo jen průhledovými pásy. Jednoduché a rytmicky snadné. Přitom modularita je stále stejná – interiér je zcela volný pro instalaci jakýchkoli příček. Dají se posouvat, přehazovat, vyndávat, interiér se může měnit klidně každý týden. A z původně banální záležitosti se najednou stal dům zajímavých tvarů a efektů.