Horalík atelier

5 otázek pro architekta

 

Proč se věnujete právě architektuře a co vás na ní nejvíc baví?

Tohle povolání nabízí obrovskou variabilitu, různé zakázky přinášejí pro architekta různorodá témata k řešení. Je přece ohromně zajímavé vytvářet sídlo firmy, školu, lékařskou ordinaci nebo fastfood. Vždycky ale vycházím z podobných základních principů, kterými jsou racionalita, svěžest, vtip, jednoduchost. Chci, aby všechno, co navrhuju, mělo nějaký smysl, jasnou logiku a důvod, proč to tam je a proč zrovna takhle. Rozhodně nejsem intuitivní, “pocitový“ typ architekta. Vždycky nejdřív vytvářím hlavní, nosnou ideu. Tahle ústřední myšlenka je pak jakýmsi manuálem pro práci jak s celkem, tak s jeho detaily. To je důležité zejména u velkých projektů. Schopnost udržet celý komplexní návrh pohromadě je myslím jednou z hlavních přidaných hodnot dobrého architekta.

Architektura zásadně ovlivňuje, jak se lidé v daném prostoru cítí. Je to velmi zodpovědná činnost. A taky velmi naplňující. Je skvělé vidět reálné výsledky své práce. S určitou nadsázkou mě zkrátka baví i to, že něco vymyslím, pak to někdo zaplatí a někdo další postaví – a já se potom můžu procházet ve své zhmotnělé představě.

A v neposlední řadě se díky architektuře dostanu ke spoustě různých lidí, profesí, jejich příběhů a životů. A jsou to vesměs úspěšní lidé nebo firmy, takže poznávat je a pracovat pro ně bývá často inspirující.

Co je pro vás při práci na zakázce největší výzva?

Jsou to hlavně dvě věci. Jednak najít podstatu konkrétní zakázky, tedy správně vyhodnotit zadání klienta, jeho požadavky, jeho možnosti a také potenciál daného místa, a na základě toho zvolit správné řešení. A druhou výzvou potom je překonat všechny možné překážky, které celý proces reálně obnáší (ať už jde o zdlouhavý postup úřadů, nevstřícně naladěné sousedy nebo třeba řemeslníky, kteří si chtějí ulehčit práci), a dovést ho ke zdárnému cíli.

Jakého z vašich návrhů či realizací si ceníte nejvíc a proč?

Určitě sídla firmy CGE. Jde o zatím naši nejkomplexnější práci. Rozestavěnou, v podstatě banální budovu původně určenou pro obchodní centrum jsme proměnili v dynamický a chytrý dům plný nejmodernějších technologií. Téměř vše je automaticky řízeno inteligentním systémem, takže uživatelé se nemusí o nic starat a přitom mají optimální podmínky pro práci – měnící se barvu světla v průběhu dne, čerstvý vzduch, komfortní chlazení přes léto a příjemné podlahové vytápění přes zimu.

Projekt je i velmi ekologický – na střeše je fotovoltaická elektrárna generující energii pro elektrická auta firmy, některé části budovy jsou obloženy zelenou luční fasádou, aby se její okolí nepřehřívalo. Hodně zeleně najdete i v interiéru, uprostřed točitého schodiště dokonce roste strom. A důležitou roli hraje i okolní zahrada od ateliéru YYYY s venkovní terasou krytou popínavými rostlinami a s herními prvky pro děti zaměstnanců. I skladba rostlin je promyšleně navržena tak, aby se barevně proměňovala v průběhu roku.

Jaký je pro vás hlavní rozdíl v navrhování interiéru bytu a kanceláří firmy?

Návrh bytu je šitý na míru několika konkrétním lidem a bývá taky trvanlivější. Často se řeší dost soukromé záležitosti – jak kdo spí, jak se používá koupelna, kdo a jak vaří… Řešení společného bydlení je do velké míry psychologickou sondou do partnerského vztahu klientů (a není neobvyklé, že se páry během navrhování rozcházejí) nebo do fungování celé rodiny. I proto patří projektování privátního bydlení k nejnáročnějším zakázkám.

Oproti tomu navrhování kanceláří je o poznání anonymnější. Většinou jde o zhmotnění vize šéfů firmy nebo vyššího managementu. Je to ale logické a žádoucí – nikdy není možné vyhovět vkusu a přáním všech zaměstnanců, kteří navíc i přirozeně přicházejí a odcházejí. Z pohledu architektury jde o prostředí, které se daleko víc dynamicky proměňuje. Přístupy k práci se zejména v moderních oborech jako IT velmi rychle mění. Velký důraz se tak klade na flexibilitu navrhovaného řešení.

Určitou spojnici mezi navrhováním bytů a kanceláří vidím v požadavcích firem na vytváření „domáckých“ interiérů s cílem, aby jejich zaměstnanci neměli vlastně ani potřebu se vracet domů. A z druhé strany zase v čím dál běžnější práci z domova. U homeoffices vidím i velkou příležitost ke zlepšení – hodně lidí pracuje v dost improvizovaných podmínkách v různých částech bytu, což můžeme vidět i během čím dál častějších videokonferencí.

Jak byste sám sebe jako architekta charakterizoval? Jste vyhraněný typ, který se snaží klienta přesvědčit, že má vlastně chtít něco jiného?

To nejsem. Je pravda, že takových architektů je hodně, ale já takový přístup považuju za arogantní. Když si myslím, že v něčem klient nemá pravdu a chce něco, co podle mě není správné a vhodné řešení, řeknu mu to (klidně i několikrát) a důkladně vysvětlím, proč si to myslím. Pokud ale trvá na svém, udělám to podle něj, protože on je ten, kdo to platí a bude v tom žít. Je taky potřeba říct, že klient je důležitou součástí navrhování. Architekt by mu měl být jakýmsi průvodcem a směřovat ho k výsledku, ke kterému nakonec sám dospěje. Na začátku práce málokterý klient ví, co chce, i když si to někteří myslí. Až teprve po diskuzích s architektem nad zadáním a následnými návrhy si začne klást otázky, kterého do té doby třeba ani nenapadly.

Kdybych se měl charakterizovat, možná i vymezit vůči ostatním architektům, řekl bych, že jsem dost precizní a pečlivý. Snažím se předcházet všem možným budoucím problémům, které by mohly nastat. Jak už jsem zmínil, návrhy vždycky stavím na vnitřní logice, nedělám nic jen na základě pocitů. Všechno chci mít vyargumentované a podložené důvody. Občas se stane, že do takových vybroušených konceptů klient, jak se říká, hodí vidle, a je to třeba přehodnotit. Zatím naštěstí ale nikdy tak zásadně, že bych musel od zakázky odstoupit.

Návrhy nedělám „sériově“. Ke každé zakázce přistupuju individuálně a soustavně se snažím vyvíjet nová řešení podobných zadání, být skutečně kreativní. To je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem architektem. Baví mě to, dělám to intenzivně a s nadšením. Proto i návrhům věnuju hodně času a pozornosti, možná víc, než je běžné.